Zíbal Pavel

Pavel Zíbal se narodil na sedláckém řádku v Dědině (nyní Hlavní č. 162), ale jejich zemědělská usedlost se svou velikostí mezi sedláky neřadila. Jeho otec Josef Zíbal byl veselý a společenský muž, známý svými průpovídkami. Matku znala vnorovská veřejnost jako pracovitou, skromnou a zbožnou ženu. Pavel byl nejmladším ze šesti dětí. Jeho tři starší bratři se vyučili řemeslu a hospodářství převzal nejstarší Franta, když se jeho mladší sestra provdala do sousedních Zarazic. A nejmladšímu Pavlovi umožnili rodiče studium na gymnáziu ve Strážnici, kam osm let dojížděl vlakem. Statný mladík pomáhal rodičům při zemědělství. Vyrůstal ve zpěvném prostředí a lidová píseň ho provázela po celý život. Za druhé světové války ji učil po večerech vnorovskou mládež. Na gymnáziu maturoval v roce 1941 a pak se rozhodl s plnou podporou rodičů i veřejnosti pro kněžské studium v Olomouci. Ještě za středoškolských studií soustředil kolem sebe početnou skupinu kamarádů, jejichž častá setkání po práci provázela lidová píseň, veselé zvyky i snaha pomoci potřebným, i služba potřebám vnorovského kostela. Pavlovo kněžské studium probíhalo ve válečných letech, ale k vysvěcení došlo až v poválečném roce 1946, 5. července v Olomouci. Po vysvěcení následovala jeho slavnostní primiční mše ve vnorovském kostele. Účastníky slavné primice vítala brána nad silnicí blízko Zíbalova domu. Brána zdravila také hosty prvních Strážnických slavností. Primicí skončilo klidné přípravné období jeho života. Následující dobu naplnila téměř až do stáří usilovná duchovní práce, vždy orientovaná na mládež, později vyšetřování, utrpení, strach a věznění, ponižování a těžká tělesná práce. Teprve revoluční rok 1989 přinesl úlevu i uznání. Otevřela se opět možnost pokračovat v kněžské práci, ale začaly se dostavovat zdravotní potíže a hlásilo se také stáří. Dlouhá léta zpíval v mužském sboru akademického sdružení Moravan v Brně, s kterým se představil i vnorovské veřejnosti. Moravan účinkoval i při slavnostním odhalení pamětní desky Leoši Janáčkovi na budově vnorovské fary, o což se P. Pavel Zíbal zasloužil.

Jen stručně o jeho kněžském životě a utrpení v letech 1946 - 1989. Prvním místem mladého kaplana byly v té době neznámé Slušovice u Zlína (1946 - 48). Pustil se do horlivé duchovní práce, ale politický zvrat v únoru 1948 a následující čtyřicetiletá komunistická vláda znamenala pro něho boj na obranu katolické církve. Už 7. prosince zahájila komunistická policie jeho stíhání pro pobuřování na kázání. Následující vyšetřovací vazbu prožíval v uherskohradišťské věznici, v níž pobyl tři měsíce, k nimž ho odsoudil následující soud. Do Slušovic se vrátil jen pro své věci. Olomoucká konsistoř ho poté poslala opět jako kaplana do Opavy - Kateřinek. Dařila se mu zejména činnost s mládeží. Zorganizoval také zájezd mladých na Velehrad se zastávkou ve Vnorovech, na které nezapomínal. Tam byl tehdy zatčen ve svém rodném domě a vyslýchán opět v Uherském Hradišti. Skončilo totiž jednoroční působení v Kateřinkách. Následovala dlouhá internace v táboře nucených prací, na který byl přebudován klášter ve známé Želivi, kde pobyl dva roky (1949 - 51). Následoval převoz do dalšího tábora, a to v Hájku u Kladna (1951 - 53). Pracoval na tamějším vládním statku spolu s jinými internovanými kněžími. Jen Želiví jich prošlo 428. Potom se vrátil do rodných Vnorov. Ještě jednou se podařilo konsistoři poslat P. Pavla Zíbala na faru, a to na Hradisko u Prostějova. Nepoddajný moravský Slovák se znovu pustil do činnosti a komunistický režim mu odňal státní souhlas k výkonu kněžského povolání. P. Pavel Zíbal se vrátil do Vnorov a získal pracovní místo na vrchní stavbě státní železnice (na tzv. obrpálu), a to v úseku Veselí nad Moravou - Kúty. Za prací denně dojížděl. Mši sloužil ve svém rodném domě a žil pod policejním dozorem. Z bývalých aktivit mu zůstal jen zpěv v brněnském Moravanu. Dočasné uvolnění přinesly až události z let 1968 - 69, ale následná normalizace odsouvala možnost vrátit se na faru. Teprve v roce 1982 byl poslán olomouckým arcibiskupem na faru do Ostravy - Mariánských hor, kde napsal svou knihu s názvem Šéfe, znáte Želiv? Posledním kněžským působištěm byla fara v nedalekém Hluku. Po listopadu 1989 se mu dostalo uznání a vyznamenání za statečnou práci. Pro svůj život v kněžském důchodu si zvolil pobyt v domově důchodců v Radkově Lhotě na přerovském okrese, kde duchovně pomáhá přestárlým a sám je v péči a opatrnosti tamějších řeholních sester. Rád se vrací do Vnorov, využije každé příležitosti. Cítí se stále Znorovjanem.

P. Pavel Zíbal prožil složitý, modlitbou a utrpením naplněný život pronásledovaného katolického kněze. Svědectví o tehdejším životě v komunistických věznicích a táborech podává jediná knížka s názvem Šéfe, znáte Želiv...?, kterou v roce 1994 vydala Matice cyrilometodějská v Olomouci. Pavel Zíbal už předtím publikoval v novinách a časopisech celou řadu kratších i delších článků ze slováckého prostředí. Lákal ho dlouho pobyt mladého Leoše Janáčka na vnorovské faře u svého strýce. V osmdesátých letech zpracoval písemně své vzpomínky a svědectví z vězení a z táborů nucené práce. Humorný název této jediné knihy přechází po první straně do otřesného popisu komunistického žaláře a táborů, jak to sám prožil, což vysvětluje hned na počátku své knihy:

"Jedné letní noci stál na nástupišti brněnského nádraží uniformovaný příslušník policie s mladým mužem v civilu. Asi se dlouhou chvíli neviděli, srdečně spolu hovořili. Po koncertě Moravana jsem se chystal nastoupit do vlaku a trochu mi překáželi. Toho civila jsem hned poznal. Dal jsem si kufr do volného kupé a pozoroval jsem oba bavící se přátele. Mám jít, nemám jít? A přece jsem vstal, vyšel z vagónu ven a šel přímo k těm usmívajícím se mužům. "Prosím vás," obracím se na uniformovaného, "mohl bych se zeptat vašeho přítele na něco o samotě?" "Ale proč ne? Prosím" a vzdálil se pár kroků, aby nepřekážel. Civil se podíval, já na něj také. "Šéfe, znáte Želiv?" táži se krátce. "Proč se ptáte?" "No, my víme kdo jste. Buďte zdráv!" Snad ani hrom by ho tak nezarazil. "Prosím vás, kdo jste?" "To vás nemusí zajímat, buďte zdráv!" A byl jsem na odchodu. On ale udělal pár kroků za mnou: "A vy znáte Želiv?" "Jistě, byl jsem pod vaším komandem. Buďte zdráv!" ..... Výpravčí zapískal a nastoupil jsem rychle do vlaku. Až mi bylo trochu líto toho bývalého dozorce, jednoho z těch, kteří přišli po starých strážmistrech. Pořádně se vyplašil. Nevím, jak tu noc spal..."

Humorný název lidského dokumentu o utrpení, ponížení a usmíření je objasněn. První kapitolu nazval autor Co předcházelo a zavádí čtenáře do zlínské věznice a do kriminálu v Uherském Hradišti, když si zvykal na vězení. Vzpomněl i pověstného hradišťského dozorce Malinu, který se proslavil i ve Vnorovech při nahánění do JZD v roce 1959. Druhá kapitola je kratší a má název První útěk a tvoří jakýsi úvod rozsáhlejší stati o nuceném pobytu v Želivi.