Skácel Jan

Životopis

"Dětinství mého věk, jak krásně a bolestně říkal Mácha, probíhal na Moravě, a to dokonce dvakrát. Narodil jsem se ve Znorovách, a ta dědina leží na Moravě, mám na mysli Moravu jako zem, ale zároveň také u Moravy, mám na mysli Moravu řeku. Za mého dětství rozlévala se zjara daleko do luk, na kterých potom rostla tráva tak vysoká, že se do ní schoval kůň... Ve Znorovách jsme dlouho nebydleli (Naši se odtud odstěhovali, když mně bylo 5 let. Z té vesnice si však pamatuji víc než z celého svého dalšího života..." Píše o svém rodném místě Jan Skácel v souboru próz Třináctý černý kůň.

Básník Jan Skácel se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech v učitelské rodině. Jeho rodným domem byla stará vnorovská škola a její ředitelský byt, do něhož se na krátko nastěhovala mladá učitelská dvojice - Emil Skácel a Anna Skácelová, rozená Raná. Své narození ve školním bytě potvrzuje sám básník v dopise příteli 27.1 1970:... "Máš docela pravdu, žil jsem dlouho v omylu, ale po Tvém dopisu jsem udeřil na tatínka a on potvrdil, že jsem se opravdu narodil ve škole, kde naši krátkou dobu bydleli. Tak jsem přece jenom o rodný dům nepřišel..." Básníkova matka byla přeložena na vnorovskou školu v roce 1913. Předtím učila v Křižanově a v Lanžhotě, kde se seznámila s Emilem Skácelem, učitelem, ale také s mlynářským pomocníkem a pomocníkem při stavbě mlýnů. Po návratu z ruských legií přišel učit do Vnorov. Svatbu měli 10. července 1920. Prvorozený syn dostal jméno Jan (otec měl rád krátká jména) a kmotrou při křtu mu byla Marie Raná z Prosatína (matčino rodiště). Brzy poté se celá rodina přestěhovala do stísněného bytu v přístěnku malé zemědělské usedlosti č. 429 naproti vnorovskému kostelu, jejímž majitelem byl Antonín Ondrovčík. Oba básníkovi rodiče učili dále na vnorovské škole až do roku 1927. V roce 1924 se narodil druhý syn Petr, pozdější malíř a učitel na lidové umělecké škole v Brně. Chůvu měli oba chlapci ze sousedství. Byla jí Anastázie Zýbalová, provdaná Sokolová, sestra kněze a spisovatele Františka Zýbala.

V roce 1927 se přestěhovali Skácelovi ze Vnorov do Poštorné, jejíž krajina se podobá vnorovskému Pomoraví. V Poštorné navštěvoval budoucí básník obecnou školu a také některé třídy gymnázia v Břeclavi, které dokončil až v Brně. To se stalo posledním bydlištěm Skácelovy rodiny. V rodině silně a dlouho doznívaly dojmy a vzpomínky na Vnorovy, zejména u matky po jejím čtrnáctiletém působení v této slovácké obci. Vzpomínky se přenášely na syna Jana, jak patrno z ohlasů v jeho básnické tvorbě.

Po maturitě na brněnském gymnáziu - bylo to za druhé světové války - našel Jan Skácel první zaměstnání jako uvaděč v kině. Následovalo pracovní nasazení na různých stavbách v Rakousku. Po osvobození studoval na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po dlouhá léta byl redaktorem, nejdříve v brněnské Rovnosti a Čs. Rozhlasu. V letech 1963 - 69 řídil úspěšně literární měsíčník Host do domu. Zároveň náležel k aktivním členům brněnské spisovatelské pobočky. Jeho věrným přítelem byl básník Oldřich Mikulášek.

Po sovětské invazi 1968 se básník i jeho dílo ocitlo na indexu. Dílo mělo být zapomenuto, stejně tak i jeho autor. Začalo básníkovo druhé tvůrčí období, a to v osamělosti, bez zaměstnání, bez možností publikovat. Básně se šířily v samisdatu nebo jejich soubory vycházely v exilových nakladatelstvích (Toronto, Paříž, Mnichov). Teprve v 80. letech dovolily normalizační úřady některým českým nakladatelům vydat vybrané nezávadné verše či prózy.

Básník Jan Skácel zemřel předčasně v Brně na rozedmu plic a zástavu srdce 7. listopadu 1989 v předvečer počátku sametové revoluce. Umřel předčasně jako oběť nelidské totality. Smuteční rozloučení "knížete moravské lyriky", jak nazval Jana Skácela ve svém projevu Jiří Opelík, připravila kulturní opozice. Za rodné Vnorovy se rozloučení zúčastnili P. Pavel Zíbal a Alois Studnička.

Literární dílo

Jan Skácel patří k nové literární vlně 60. let, tedy k autorům narozeným kolem roku 1925, např. Miroslav Holub, Jiří Šotola, Ivan Diviš, Karel Šiktanc. Nejblíže mu stál jeho důvěrný přítel moravský básník Oldřich Mikulášek. Tu je možno mluvit o spojitosti v tvorbě, ale nikoliv o závislosti. Jak Skácel zůstal ve svém tvoření jedinečný. Někteří se snaží vystopovat návaznost až na Erbena a Bezruče. Jiní hledají návaznost na Františka Halase, Vladimíra Holana a Jaroslava Seiferta. Skácelova tvorby má blízko k moravské lidové poezii, k poezii tiché a zamyšlené. Ve verších se od počátku objevuje vzdor, básník je hrdý a přímý. Tvůrčím prostředkem mu zůstává metafora, neotřelost vyjádření a zkratka. Básně začínají mnohdy lyrickým popisem s vyústěním v mravní oblasti. Verše jsou plné napětí i úzkosti při hledání pravdy a smyslu našeho žití. V prvních sbírkách se objevují návraty do rodných Vnorov, o nichž věděl z vypravování své matky. Hledá a nalézá lásku, domov, přírodu i mravní hodnoty.

První básnické pokusy publikoval Skácel v brněnské Rovnosti, pak také v Mladé frontě. Jeho novinářské články vynikaly vynalézavostí a jazykovou čistotou. K literární tvorbě ho popouzel básník Oldřich Mikulášek. Skácel snil o vydání větších próz, ale novinářská praxe žádala kratší útvary. Nejlépe se mu dařily malé recenze, které pomohly ve vydání knížky Jedenáctý bílý kůň. Neukončen zůstal soubor vzpomínkových próz Třináctý černý kůň (vydaný posmrtně).

Jan Skácel byl především básník. Do povědomí literární veřejnosti vstoupil prvotinou Kolik příležitostí má růže (1957). Rozbor této sbírky i dalších literárních prací najde čtenář v monografii Zdeňka Kožmína s názvem Skácel, proto zde jen stručně ke vzniku básně Strach ze Skácelovy prvotiny: vrátil se k tragickému osudu své porodní báby ze Vnorov Anny Cibulkové, která byla u básníkova narození i křtu. Blesk ukončil život této obětavé ženy. Boží muka se svatým obrázkem dlouho připomínala při cestě na znorovských lukách tuto smutnou událost.

Druhá básnická sbírka Co zbylo z anděla měla v kulturní veřejnosti ještě větší ohlas. Básnická kniha obsahuje i obsáhlejší báseň Znorovy v noci. Báseň vyšla v rámečku na přední straně Literárních novin a upozornila i Vnorovjany, že se k obci hlásí významný rodák. Je třeba vysvětlit názvy Vnorovy a Znorovy. Obec se nazývá od 13. století Vnorovy, lidově však Znorovy. Skácel vtipně sliboval, že přejmenuje Vnorovy na Znorovy.

V 60. letech vyšly další básnické sbírky: Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1966), a Metličky (1968). Jimi se uzavírá první tvůrčí období a básník byl zahnán do politického ústraní. Nepřestal tvořit, ale s obavou z postihu mohl publikovat v exilových nakladatelstvích. Sbírka Chyba broskví vyšla v roce 1978 v Torontu, další kniha Oříšky pro černého papouška zase V Paříži (1980) a sebrané Básně v Mnichově v roce 1982. Teprve v 80. letech povolila česká censura vydání básnických souborů Dávné proso (1981), Naděje s bukovými křídly (1983), Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988). Neukončena zůstala sbírka A znovu láska, vydaná po listopadu 1989, kdy zaznívalo Skácelovo jméno i dílo jako symbol protikomunistického odboje.

Méně známější je Skácelova básnická tvorba pro děti. Miloval děti, i když svoje neměl. Vyšlo celkem pět sbírek básní pro děti. V prvním tvůrčím období: Pohádka o velikém samovaru, Jak šel brousek na vandr. V 80. letech další tři: Uspávanky, Kam odešly laně, Proč ten ptáček z větve nespadne.

Brněnští přátelé vtáhli Jana Skácela v době normalizace k divadlu. Upravoval a doplňoval texty a překládal. Jeho jméno se zpočátku nesmělo objevovat na divadelních programech. V červnu 1989 převzal v Itálii Petrarcovu cenu za rok 1988. Doma se mu uznání dostalo až po roce 1989.

Básníkův vztah k rodné obci

Jan Skácel se k rodné obci přihlásil básní Znorovy v noci. A Vnorovjané začali pátrat po neznámém autorovi. Následovala setkání s básníkem v Brně. Vedení vnorovské obce blahopřálo rodákovi k narozeninám v roce 1961. A ten na ně odpověděl: "Děkuji Vám mnohokrát za pěkné přání k narozeninám. Měl jsem z něho nelíčenou radost. I když jsou to kopce let, co jsme ze Vnorov pryč, pořád mne to táhne na znorovské luka, pořád se cítím Znorovjanem. Bylo to od Vás opravdu hezké a jemné, že jste si na mne vzpomněli. I já Vám přeji všechno nejlepší. Mnoho radosti pro dědinu, mnoho úspěchů v práci. A často, často vzpomínám na Vnorovy a Znorovjany. Kdykoliv jedu kolem, projdu dědinou, vždy v noci, aby mne nikdo nezahlédl, protože jsem vlastně zloděj. Chci si pokaždé ukrást kousek Vnorov, hrst trávy z luk, kus mlhy od Moravy, ukrást a odvést s sebou do Brna."

Poprvé za dne navštívil básník svou rodnou obec na jaře roku 1962, ale ne sám, ale v doprovodu brněnského spisovatele Vladimíra Pazourka a básníka Zdeňka Kriebla, který je přivezl svým autem ze sousední Strážnice, kde zasedali v porotách. Každý z nich měl pro návštěvu ve Vnorovech zvláštní přání. Všichni chtěli vidět malování kraslic. Bylo to v předvelikonoční době. Vladimír Pazourek navštívil světničku u Kudeříků, v níž bydlela jeho manželka, když učila ve Vnorovech. Básník Zdeněk Kriebl se zajímal o hořavky (ryby), které choval ve svém brněnském bazénku a bylo třeba doplnit jejich stavy, a to z řeky Moravy, kde se ještě proháněly ve velikých hejnech. A Jan Skácel? Moc nemluvil a spoléhal, že uvidí budovu školy jako svůj rodný dům, kde žili a působili oba rodiče. Rozechvělý vstupoval do domu Josefa Studénky, v němž žila Skácelova rodina po delší dobu. Prohlédl celou chalupu. Chvíli postál pod slováckým kožichem na bidélku v síni. Pak se na ulici setkal se svou chůvou Anastázií Zýbalovou - Sokolovou. Dojemné objetí vystřídaly vzpomínky: "Janku, tys míval špinavé nohy a věčně sražené palce!" vzpomínala stará žena v kroji. Setkání se protáhlo až do večera. Při zpáteční cestě do Strážnice bylo v autě ticho. Každý prožíval dojmy z krátké návštěvy Skácelových rodných Znorov...

V následujících letech následovalo dopisování a častá setkání s básníkem v Brně. K jeho známým se v té době přiřadil i jeho vrstevník ze Vnorov katolický kněz Pavel Zíbal. Skácel zasílal k Novému roku proslulá veršovaná blahopřání. V roce 1972 oslavil ročník 1922 své padesátiny. Svolavatelé pozvali na sraz i svého vrstevníka Jana Skácela. Ten přijel a po srazu napsal: "Prošla válka a všelicos se přihodilo a já jsem zase jednou přišel po mnoha letech domů, k nám, kde dávno nebylo u nás. Komusi ve Znorovách napadlo uspořádat schůzku těch, kteří se narodili v roce 1922, to už nám bylo padesát. Setkání se konala ve staré škole. Usedl jsem trápen špatným svědomím do zadní lavice, rozhlédl jsem se kolem a zjistil jsem, že nikoho ze svých vrstevníků nepoznávám. A oni nepoznali mne. Podezřívavě se po mně ohlíželi a cosi si šeptali. Bylo mi nepříjemně a řekl jsem si, že se tiše zvednu a půjdu na vlak. Zachránila mne ženička ve vlňáku a šátkem v první lavici, hned před katedrou. Povstala, ukázala na mne prstem a prohlásila: "Já si na Janka moc dobře pamatuji. On měl takový malý vozíček, já jsem mu ho jednú brala, on mně dal po hubě." V tu chvíli jsem si vzpomněl a vzpomněli si všichni a já jsem se doopravdy vrátil. A byl jsem tam, odkud jsem přišel. Zase jednou doma."

Na poslední návštěvě rodné obce se zastavil ve farním chrámu svaté Alžběty Duryňské a nechal se vyfotografovat u křtitelnice, u níž byl také pokřtěn.

Básně Jana Skácela

• Kolik příležitostí má růže, Čs. spisovatel, 1957
• Co zbylo z anděla, Čs. spisovatel, 1960
• Hodina mezi psem a vlkem, Čs. spisovatel, 1962
• Smuténka, Čs. spisovatel, 1965
• Metličky, Čs. spisovatel, 1968
• Chyba broskví, Toronto, 1978
• Oříšky pro černého papouška, Paříž, 1980
• Básně, Mnichov, 1982
• Dávné proso, Blok, 1981
• Naděje s bukovými křídly 1983
• Odlévání do ztraceného vosku, Blok, 1984
• Kdo pije potmě víno, Blok, 1988
• A znovu láska 1991
• Básně I a II - sebrané dílo, 1996
• Květy z nahořklého dřeva, 2000
• Noc s Věstonickou venuší, Čs. spisovatel, 1990
• Básně pro děti
• Pohádka o velikém samovaru 1961
• Jak šel brousek do světa 1961
• Uspávanky 1983
• Komu odešly laně 1985
• Proč ten ptáček z větve nespadne 1988

Prózy

• Jedenáctý bílý kůň 1964
• Třináctý černý kůň 1992

Výběr z bibliografie

Blahynka Milan:
Hodina, den - život, Kultura, 1962
Krajina s vinohrady a hřbitovy, Kulturní tvorba, 1966

Černý Jan:
Dobré verše, 1960

Hrabák Josef:
Nová kniha veršů Jana Skácela, Rovnost, 1978

Jeřábek Dušan:
Smuténka Jana Skácela, Rovnost, 1965

Karfík Vladimír:
Ouplné luny krásná tvář, Literární noviny, 1966

Kožmín Zdeněk:
Svět viděný z polní cesty, Plamen, 1965
Interpretace básní, SNP, 1986
Slovinské mlčení s Janem Skácelem, List pro lit., 1990
Malá Skácelova meditace, Rok, 1990
Velká nedokončená, Literární noviny, 1991
Setkat se s pravostí člověka, Svobodné Slovo, 1992
Pěšiny vyšlapané bělásky, Večerník, 1992
Vědět místo, Romboid, 1993
Skácel, Iota, 1994

Kříž Jiří:
Malá recenze na básníka, Večerník, 1982
Chvilka pro Jana Skácela, Moravské noviny, 1990
Básně černé bělosti, Lidové noviny, 1991
Jan Skácel, Lidové noviny, 1992

Musil Petr:
Jan Skácel, básník tiché poezie, Malovaný kraj, 1992

Opelík Jiří:
Musí se poezie líbit? Literární noviny, 1957
Jak číst poezii 1963
Malá recenze, Literární noviny, 1965
Třeskuté ticho poezie, LN, 1966
Jan Skácel, Rok, 1990
Doslov ke sbírce A znovu láska, 1991
Ne, Rok, 1992

Sus Oleg:
O dobrých věcech člověka, Host do domu, 1960
Básník na hoře, Host do domu, 1961
Ironie moudrého Jana Skácela, Plamen, 1962
Dva básničtí protinožci, Host do domu, 1963
Přísné a potrhané řádky Smuténky, Host do domu, 1965
Vymlčet poezii, Rovnost, 1966

Tomeček Jaromír:
Básník básně nalézá, Rok, 1992

Trávníček Jiří:
Moravské inspirace, Česká literatura, 1990
Jan Skácel, Smuténka, Česká literatura, 1992
Jan Skácel, Dávné proso, Český parnas, 1993

Trefulka Jan:
Syntézy 1962, Host do domu, 1963
Umřel Jan Skácel, Proměny, 1990
A bubnuji v rytmu vlastní krve, Bílá žízeň, 1993

Uhde Milan:
Dialog, B 90, 1990
... víno je opravdu doma, Národní politika, 1990

Použitá literatura
Základní sbírky básní a próz Jana Skácela
Kožmín Zdeněk: Skácel
Musil Petr: Jan Skácel, básník tiché poezie
Autorova korespondence s Janem Skácelem

Skácelovy básně

Znorovy v noci

Na lukách mlhy rozvěsily prádlo
v dálce bukač volal
a křikem žab
se zelenala noc.

Po cestě,
kolem humen vedla,
přišel jsem před půlnocí do Znorov.

Noc jako roztrhaný kabát na pastvě
propálený ohni, které tu bývá vidět na daleké míle
dědinu přikrývá.
Hustá a úrodná je ve Znorovech tma.
Mocně oddechují chlévy
teplýma zpocenýma prsoma.

Znorovy v noci. Mezi stodolami
všechny stromy se dotýkají střech.
Sem vraceli se hodní synci ozdobení slzou
a hrdí,
hrdí, ti šli v řetězech
s otýpkou vlasů spadlou do vzpurného čela.

Také jsem šel jako by mne vedli,
s cesty jsem odkopával koňský trus
a žal.
Na nebi srpek vyžínal
a vítr mraky honil
přes olysalá místa.

Také jsem šel jako by mne vedli,
a věsil hlavu jako křídlo vrané.
Tma ticho plavila,
lesklý grafit žíní,
neklidně spali chlapci Znorovjané.

Co zbylo z anděla (1960)

Strach

Porodní bábu,
která mi na svět pomáhala
to na znorovských lukách zabilo.
Snad z trávy šla,
snad byla sbírat čarodějný květ,
a snad se dlouho ve Znorovech nerodily děti.
Stýskalo se jí asi, chuderce,
chtěla přivonět
k čekance, mochně, rezekvítku.

Je mnoho křížků v lukách podle cest,
na kterých stojí: "Tenkrát, dávno tomu, tenkrát
jeli tu s fůrou a tu zčista jasna
z modrého nebe navštívil je blesk."

To bylo dávno.
Jen naši vzpomenou
a někdy strach mne svírá,
a někdy bázeň, nevím, kde se vzala,
za srdce mne jme.

Přivírám oči.
Blesk vidím, hoří jak síra,
spálené místo vidím v lukách u Moravy,
černého čápa, rozkvetlý bojínek.

Kolik příležitostí má růže (1957)

Dobré věci

Z těch dobrých věcí miluji oheň
a černé stříbro hvězd
za opaskem noci.

Černé stříbro a stará slova,
kterými pasovali na rytíře:
Snes tyto tři údery a žádný víc.

Z těch dobrých věcí miluji den,
kdy jaro klade uzdy na dobré koně,
modré uzdy
a růžová sedla.
Každého roku se vrací,
jaro je dobrý úmysl.

Z těch dobrých věcí miluji naši lásku,
tu starou,
která nerezaví,
a říkám Ti znova a znova:

Je včera,
bude dnes
a byla zítra.

Snes tyto tři údery a žádný víc.

Co zbylo z anděla

Chci to slyšet

Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká.

Někdy víc
a jindy jenom málo.

Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.

Co zbylo z anděla

Poháry

Nejprve přinášeli v dlani
jedinou studánku,
dávali hvězdám pít.

Až kdosi vzal tu dlaň
a učinil ji čirou
pro všechny žíznivé,
co platí krutou daň,
a vložil do ní růži.

Muži pak,
kteří na sobě se mstí
a pijí víno,
tiše pochopili.
Jak ruka k čelu,
černé jitro k noci,
celou tu dobu lnula
čirost k čirosti.

Tak rostl pohár.

Tak zrodilo se sklo,
odměnou za to,
že v dlani nosili
jedinou studánku,
dávali hvězdám pít.

Co zbylo z anděla

Píseň

Na železničním mostě dělníci tlukou, tlukou rez,
a píseň padá střemhlav do údolí.
To je píseň! Za krkem z ní bolí
a chlapík, který zpívá,
zaklesnul se jednou nohou do travers
a druhou nepřestává nad propastí kývat.

Vemte mne, chlapci, s sebou do party,
tohle je čistá práce pro básníka!
My také bušíme a otloukáme rez.
Dovedeme odfouknout i hořkou pěnu z piva.
I s námi vítr zlý
na tenkém lanku smýkal,
a místo orchidejí
svým láskám nosili jsme ze zahrady bez.

Kolik příležitostí má růže (1957)

Cesta k nám

Je to tak snadné najít cestu k nám...

Okolo potoka,
po kterém pírko plave,
přes zídku přelézt,
nadejít si humny,
na mostku postát,
nad hučícím splavem
slovíčka hledat vhodná pro pěnu,
zase je zahodit
a jít,
jít,
na cestu uříznout si hůl,
spočítat hvězdy,
v lese zabloudit,
tmu jak plnou fůru sena
před sebou tlačit
a místo náprav
uslyšet ze sna sténat ptáky.

Je to tak snadné najít cestu k nám.

Kolik příležitostí má růže (1957)

Kde máme doma sůl

Dávno jsem doma nebyl.
Maminka,
s očima provinilýma,
ve dveřích mne vítá.
Tatínek knížku zavřel,
tenkou jak čas,
co do večera zbýval.

Posadili mě za starý známý stůl,
malinového vína nalili.
Lípy to uviděly.
Před otevřeným oknem
poklonil jsem se opilý.

Poupátko, řekni,
copak je to možné,
z trošky jak pro kluka
a ještě k tomu z malin?

Hlupáku,
na prst jsi od země,
takhle jsi doma malý,
voněla růže do ucha.
A rázem jsem si vzpomněl,
kde máme doma sůl.

Kolik příležitostí má růže (1957)

Kohouti

Kohouti křičeli.
Napřed jeden
vylétl na plot a načepýřil hlas
a tóny odléval a z kovu zobaného s pískem
vyléval písničku.
Do zbraně volal, přitom zdravil nás.

Po dešti bylo. Tráva ještě mokrá,
ze stromů kapalo a vítr mraky hnal
do cesty slunci.
Tu náhle kohout, první kohout ze vsi,
ze sna se probudil,
chraptivě zazpíval.

Druzí se přidali. Křičely všechny ploty,
zpěv čeřil kaluže
a vítězný byl, zněl
daleko do polí, až k osamělé lípě,
volal nám v ústrety
a dál nás provázel.

Šli jsme a nohy ulpívaly v blátě.
Polehlé mraky táhly nad ovsy.
Chrpy se modraly. V poledni unaveném
zpívali kohouti.
Kohouti z celé vsi.

Kolik příležitostí má růže (1957)

Smuténka

To až se v září stmívá,
už bez sametu, drsně, naholo,
po poli chodí smuténka
a zpívá,
smuténka chodí kolem hrud
šedých jak skřivani a zpívá,
(je příběh starší nežli já,
než moje smrt,
než smutek ze mne, odpusť)
zpívá si na poli smuténka
a chodí
po konopných cestách podzimu.

Jiná smuténka

V noci jsem uslyšel smuténku.
Přišla a prostředním prstem
ťukala na sudy,
jestli je víno doma.

Všechno chce o nás teď vědět
smuténka za nás smutná.
Klepala na sudy.
Potmě je tolikrát líto.

Přípitek

Ještě si přiťukneme
a vypijem to tiše.
Nikomu nepovíme,
co víno o nás zná.
A spadne hvězda.
Tenká jako plíšek.
A voda blízko mostů
bude stříbrná.

Jižní Morava

Ať se kdo chce rýpe v našich vinách,
překrásné jsou noci na rovinách,
když sládnou marhule
a v polích tvrdne rež.

Když noc je vysoká, když z noční šibenice
viselec visí,
obral u silnice
o lásku člověka a visí pro krádež.

Hodina mezi psem a vlkem 1962

Jaké to bylo letos ve Strážnici

Krásné, i když občas pršelo. To rmoutilo redaktory, protože nemohli básnit o modrém strážnickém nebi. Jinak to dělají každý rok. Nálada byla dobrá. I špatný matematik mohl lehce vypočítat, že v ony slavné dny byla ve Strážnici největší hustota veselých lidí na světě. Na jeden čtvereční metr připadali čtyři. Někteří stáli a mnozí přitom leželi. První den, tj. v pátek, mluvili ještě všichni česky. V sobotu večer a v neděli se naučili slováckému nářečí i rodáci z Nuslí. Už nikdo neposlouchal, všichni čuli. Lidé tam byli k sobě velice hodní. Viděl jsem desátníka, který vezl v dětském kočárku prostého vojína, kterého bolely nohy. Dojalo mne to.
Všichni říkali, že folklór je přece jenom krásný a že lidové kroje jsou také krásné.
V neděli večer se všichni těšili domů.
Doma utíkali ke gramorádiu a pouštěli si Armstronga.

Jedenáctý bílý kůň