Polášek Štěpán

Štěpán Polášek, spisovatel i básník, pseudonymem J. E. Topol, zůstává pro současnou vnorovskou veřejnost méně známým autorem. Narodil se 11. prosince 1893 ve Vnorovech na čísle 239 v Dolní ulici. Této ulici říkávali starší ironicky Mudrov. Byl nejmladším synem z tří dětí málo majetného domkáře Martina Poláška, jehož dům zdědila rodina Josefa Karase, který původní domek po čase zboural a postavil nový.

Šťastné dětství prožil Štěpán s kamarády na blízké obecní pastvině zvané Rybník, který lemuje z jedné strany řeka Morava a z druhé strany do ní ústí ulice. Druhým místem dětských her bývala cihelna. Své povídky věnuje autor dětským hrám a svému krátkému mládí. Rodiče mu umožnili studium na strážnickém gymnáziu, ale maturoval na gymnáziu ve vzdálenějším Uherském Hradišti. Po jehož ukončení si zvolil učitelské povolání. Po vstupních učitelských zkouškách vystřídal několik slováckých škol v okolí (1912 - 14 v Louce, v Uherském Ostrohu, v Ostrožské Lhotě). Následovala vojenská služba na frontách první světové války a šťastný návrat k učitelské práci v sousední Strážnici. V letech 1920 - 23 působil jako učitel na Slovensku. Vystřídal tři základní školy (Martin, Brezová a Vráble) a pak přešel na školu v Horní Cerekvi (tehdy Nový Etynk) u Jindřichova Hradce. Získal titul odborného učitele a byl jmenován ředitelem tamější měšťanské školy (1939 - 47). Zdravotní problémy ho poslaly na dočasnou dovolenou a v roce 1949 přešel do důchodu. Zemřel v českobudějovické nemocnici 3. června 1964. Největší část pracovního a tvůrčího života prožil v jižních Čechách, jimž věnoval podstatnou část své literární tvorby, ale rád se vracel ve vzpomínkách do rodných Vnorov. Často si dopisoval s knězem a spisovatelem Františkem Zýbalem, jehož povídkové humoresky obdivoval. Do svého rodiště jezdil málo. Rodné Vnorovy si vzpomněly na svého rodáka na výstavě v roce 1970. Část jeho bohatého literárního odkazu věnovanému především dětem zapůjčila jeho manželka Marie Polášková z Nové Včelnice. Poláškovo literární dílo je poměrně obsáhlé a bylo určeno pro potřeby školy. Kratší povídkové prózy věnoval autor radostným vzpomínkám na dětství a část mládí v rodné obci, například Pupence, Vonička z pcháčí, V dědině i za humny a další. Původně je vydával pod pseudonymem J.E. Topol, od roku 1933 již uváděl vedle pseudonymu své jméno Štěpán Polášek - Topol. Vydal také řadu článků a kritických studií z oboru dětského písemnictví a z literatury pro mládež. Autorův syn dr. Zdeněk Polášek, žijící v Praze, poznamenal k této části jeho literární činnosti: "...v posledních letech se otec zaměřil na kritickou činnost v oboru literatury pro mládež. Tato jeho práce, rozsahem ještě větší než tvorba původní, je rozseta po odborných časopisech..."

Hlavní literární práce:

• Vonička z pcháčí - veselé scény ze Slovácka
• V zátiší i v bouři - verše
• Pupence - povídky o slováckých dětech
• Bujná krev - povídky
• Tři veselé aktovky
• Kolo, kolo mlýnské - verše
• Šaškovo pokání - hra
• Hanička a její čtyřnozí přátelé - próza
• V dědině i za humny - povídky (2 vydání)
• Čtyři aktovky pro děti - hry
• Na slunci i u vody - pro skauty
• Hanička - próza
• Hanička a její bratříček - próza
• O toulavé Haničce - próza
• Česká literatura pro mládež - studie
• Hrajeme si po celý rok - verše
• Soud - hra

Naši strýci

Jsou drsní na povrch ti strýci naši,
jich údělem je s životem se prát,
jich ruce ztvrdly, páž se zocelila
a tělo k poklonám je hrubé snad.

Však vydobyli zkušenost si malou,
v přírodě volné mnoho prožili,
za letních rán den s kosou uvítali
a k práci kolikrát jim hvězdy snily.

Jsou drsní věru. Zprvu odpuzují,
však srdce jejich když jsi otevřel,
vše prožité se v jejich slovech tají
i hvězdy, úsvit, tvrdost jejich těl.

Slovácké písni

Když naše srdce šťastno je, když něco zabolí,
slovácká píseň to do kraje hlaholí.
Jásá a burácí, hrozí a žaluje
s citem tak dojemným laská i miluje.
A v bolu tklivě si zalká a zakvílí,
že slzy rázem by oči ti zalily.

Zapěj si vesele, když srdce šťastno je,
ať každý kdo slyší, s tebou se raduje,
ať rozum okolím, čím srdce přetéká -
ať píseň potěší jiného člověka!

A když se příšery do srdce naklání,
do písně slovácké vlož bol a zklamání,
a tím se zmenší i zkrásní tvůj krutý žal,
jak kdybys příteli dobrému žaloval!