Pavka František

Paveka je vnorovská přezdívka, kterou použil sám autor.

František Pavka se narodil 27.4. 1910 ve Vnorovech č. 284 jako nejmladší syn v Dědině na sedláckém řádku u hlavní silnice. Vedle domu se svažuje chodník do Obecnice, kam chodívali na vodu. Jeho otec hospodařil na zděděném gruntě nevelké výměry. Jeho syn František vzpomíná na dětství: "Narodil jsem se jako páté děťátko na malém hospodářství. Jako poslední jsem byl mazlíčkem naší stařenky, která měla obrovskou schopnost vypravovat. A to bylo moje potěšení, když nám večer potmě, když naši šli s lampou poklízet do chléva, stařenka vyprávěli. To byly pro nás nejhezčí zážitky. Tak jsem to asi zdědil po nich..."

František Pavka navštěvoval ve Vnorovech základní školu, po níž zůstal pomáhat v otcově hospodářství, ale došly roky, jak uvádí ve vzpomínkách, "kdy jsem na hospodářství zavazel, protože to mohl dostat nejstarší syn a já jsem našel zaměstnání u pojišťovny. Byl jsem asekuračním úředníkem, neprodával jsem nic než důvěru a tam jsem poznal život širokého okruhu lidí..." Do zemědělství se už nevrátil. Měl veselou a špásovnou povahu a v dalším životě vystřídal řadu zaměstnání. Oženil se, stal se otcem tří dětí a s rodinou, pokud žili ve Vnorovech, bydlel v malém domku uprostřed Pátkovy ulice. Delší dobu pobyl v invalidním důchodě, což se protáhlo až do konce druhé světové války, kdy ho spoluobčané potkávali s holí. Důchodu a hole se zbavil, když se stal malým úředníkem ve stavebním oddílu státní železniční dráhy. Aktivně se zapojil do politického života po komunistickém převratu v únoru 1948 a přešel jako úředník do Hodonína. Po založení jednotného zemědělského družstva ve své rodné obci se vrátil do Vnorov a přijal funkci účetního, ale ne na dlouho. Přestěhoval se se svou rodinou do českého pohraničí, odkud se vrátili do svého rodiště až v sedmdesátých letech. Zbytek života prožil se svou rodinou v rodné obci.

Jeho spisový materiál je poměrně obsáhlý, i když zůstal v rukopisu. Začal psát v době, kdy našel zaměstnání na železnici: " ...a tak jsem za dlouhých večerů začal psát. Napřed to měl být můj životopis. Z toho vyvstal popis rodinných poměrů. A již to šlo jedno za druhým, až z toho vzniklo neuspořádané dílo, které by se mohlo jmenovat Rokem na vsi..." Na otázku vydavatele, co ho vedlo k napsání pamětí, autor odpověděl: "Všímavost. Hlavně přelom, který prodělala vesnice za první republiky a za druhé světové války. Dědina byla v nezáviděníhodné situaci, zadlužená, navštěvovaná exekutory, krize v plné nahotě, takže nebylo obutí, nebylo ošacení, lidé trnuli, co bude dál. Do toho přišla válka, přeneslo se k nám pěstování tabáku a papriky, produktů, které se těžko sháněly, a to se do Vnorov začali stěhovat "Lufťáci", kteří za trochu tabáku přinášeli obuv a oděvy. A tehdy nastal zlom. Znorovjané začali chodit jako cirkusáci, každý jinak, zmizely kroje a přitom se zapomínalo na lidové zvyky. Proto jsem psal a psal, abych zachytil, jak se u nás před šedesáti, sedmdesáti lety skutečně žilo. Materiálu jsem měl dostatek. Hlavně jsem čerpal ze vzpomínek na vyprávění stařenky, potom jsme měli stařečka a pak jsem navštěvoval staré lidi, kteří měli dobrou paměť..." "Za roky shromáždil jsem hromadu vzpomínek a příběhů, veselých i smutných. Posílal jsem je do českých i amerických časopisů, nabízel je k vydání jako knihu. Nenacházel jsem vydavatele..."

Pomohly až politické orgány hodonínského okresu, lépe řečeno vedoucí pracovníci, kteří pověřili dva vysokoškolské pracovníky z brněnské filozofické fakulty. Ti vybrali z velkého množství rukopisů devět humorných příběhů ze Vnorov. Václav Frolec a Jan Balhar je zařadili k dalším dvěma slováckým autorům a vydali je v jedné knize s názvem Na slovácké dědině. Vydalo ji v roce 1986 krajské nakladatelství Blok v Brně. Lidové příběhy vyprávějí tři autoři, a to Josef Hubáček z Jalubí u Uherského Hradiště, František Pavka ze Vnorov a Josef Řimák z Veselí nad Moravou.

Augusta Šebestová nazvala podobné záznamy a příběhy "lidskými Dokumenty". Literární výběr z díla Františka Pavky nazvali vydavatelé Příběhy z Vnorov. Poslední povídkovou vzpomínku s názvem Povedený poštmistr věnoval autor skutečné události tří vnorovských šprýmovných starých mládenců, a to Jana Gazárka z Dolní uličky, řečeného Halenář, dále Jana Karase z Dědiny a Josefa Všetuly, zvaného Pučálka.

František Pavka měl jen základní vzdělání, ale dobrý vypravěčský talent. Naznačil, že chce být pokračovatelem v díle staršího autora Františka Zýbala pro další období. Jeho příběhy zůstávají dokumentem vnorovských poměrů. František Pavka zemřel 13. ledna 1985 a je pohřben na vnorovském hřbitově.