Hned vedle budovy vnorovské základní školy stojí rodný domek Marie Kudeříkové a na něm pamětní deska připomíná velikou oběť mladého děvčete v boji proti fašismu.
Marie Kudeříková se narodila 24. března 1921 jako nejstarší dcera tehdejšího vnorovského domkaře Josefa Kudeříka brzy po jeho návratu z ruských legií, jejichž vojákem se stal hned po založení Družiny. Kudeříkovi hospodařili na více než třech hektarech půdy, vlastnili kousek vinohradu a otec se věnoval chovu včel. Jeho manželkou byla Františka Kubíková, sečtělá a výřečná žena, která vynikala jako malérečka kraslic a vnorovského lidového ornamentu. Rodina se hlásila ke katolickému náboženství, otec cvičil v tělovýchovné jednotě Orel a zastával řadu funkcí za lidovou stranu ve Vnorovech. Po Marušce se narodila sestra Alžběta a syn Josef. U Kudeříků bydleli jejich rodiče a nemocná tetička. V třicátých letech získal otec jako bývalý legionář zaměstnání u Československých státních drah. Stal se železničním zřízencem ve stanici Vrbovce na moravsko-slovenském pomezí (první slovenská stanice na trati Veselí nad Moravou - Myjava - Nové Mesto nad Váhom). Kudeříkovi se přestěhovali do nádražní budovy ve Vrbovcích, pole ve Vnorovech pronajali a v jejich domě zůstala babička s nemocnou sestrou. Kudeříkovy děti jezdily do české školy ve Velké nad Veličkou. Nejstarší dcera Marie začala dojíždět na gymnázium ve Strážnici a pak ji následovala mladší Bětka. Otec rozšířil ve Vrbovcích chov včel, jemuž lesní prostředí vyhovovalo. Dusná politická situace let 1938 - 39 postihla i Kudeříkovu rodinu, která musela opustit Vrbovce a vrátit se do Vnorov. Josef Kudeřík se zúčastňoval ilegálních převodů českých vlastenců přes zavedenou česko-slovenskou hranici. Kudeříkovi začali opět ve Vnorovech hospodařit a jejich dcery jezdily na strážnické gymnázium. Marie se ve Strážnici seznámila se svým spolužákem jménem Julius Kramarič. Na gymnázium přestoupil ze Slovenska, ale narodil se také ve Vnorovech. Marie a Julek se stali nerozlučnou dvojicí.
Rodiče Kudeříkovi se stavěli - zejména otec - proti této známosti, ale marně. Maruščina matka se nakonec smířila a Julkovi, který se nemohl vrátit na Slovensko, zajistila ubytování ve Vnorovech u svého bratra Josefa Kubíka (zvaného Kubíček). Ten bydlel nedaleko od Kudeříků. Julek se tedy dočasně vrátil do rodných Vnorov. Názorově se už tehdy hlásil ke komunismu a pro marxistické ideály získal i Marušku, což ostře kontrastovalo s křesťanským vyznáním Kudeříkovy rodiny. Maruška o tom píše po letech i po svém rozchodu s Julkem větou: "Julek položil teoretický základ celé mé další praxe." Oba úspěšně maturovali v roce 1940. Na české vysoké školy nemohli, Němci je zavřeli. Kudeříkovi rodiče poslali Marii na jazykovou školu do Brna, Julek odešel za prací mimo Vnorovy. Krátce před odchodem bydlel v domě místního obuvníka jménem Josef Řičica, v jehož ševcovské dílně se scházeli při návštěvách okolní besedníci. Před Julkovým odchodem došlo k bolestnému rozchodu milenecké dvojice, což Maruška několikrát připomíná ve svých vězeňských dopisech. Maruška bydlela původně ve Veverské Bítýšce, kam se přestěhovala jazyková škola z Brna. Zapojila se do ilegální práce ve Svazu mladých, který byl napojen na ústřední výbor komunistické strany. Maruška pracovala po přestěhování do Brna v jeho vedení. Německé gestapo zatklo Marušku Kudeříkovou 5. prosince 1941 a vyslýchalo ji v Brně i v Praze. Hrdá dívka však nepromluvila. Po dlouhých výsleších a věznění následoval 16. listopadu 1942 soud ve Vratislavi (Breslau). Soudu se zúčastnili oba rodiče. Maruška byla odsouzena k trestu smrti stětí sekyrou. Po soudu následovalo více než sto dní pobytu v cele kandidátů smrti. V cele smrti napsala celkem 32 dopisů, které pomohla vynést její kamarádka a jedna obětavá dozorkyně. Psaní jí umožňovalo malování dětských figurek, což jí nařídili Němci. Škrabky, jak svým dopisům říkala, nazvala Zlomky života a myšlení. Poprava se konala 26. března 1943 v pátek - dva dny po dvaadvacátých narozeninách. Potupný způsob popravy otřásl známou společností. Smutek ovládl Kudeříkovu rodinu i příbuzné a známé. O Marušce se nesmělo mluvit. Až po osvobození se připomínalo její hrdinství, čehož plně využívala Komunistická strana Československa pro výchovu své mladé generace. Výbor z dopisů vydal v roce 1961 Mojmír Grygar s názvem Zlomky života. Kniha vyšla v několika vydáních a byla přeložena do řady světových jazyků.
Válka a komunismus poznamenaly Kudeříkovu rodinu, která se za války držela stranou. Josef Kudeřík se zapojil do veřejného života v posledním válečném roce, a to opět za lidovou stranu. Postavil se do čela revolučního místního národního výboru a byl předsedou tohoto orgánu až do roku 1947, kdy zemřel. Jeho manželka hospodařila dále, pokud stačila, a pak pole přešlo do zemědělského družstva, jehož se stala členkou a pracovnicí. Dcera Alžběta byla po maturitě na strážnickém gymnáziu úřednicí. Provdala se za ing. Miroslava Skalku z Hroznové Lhoty, kam se přechodně přestěhovala. Syn Josef se vyučil v Otrokovicích mechanikem, ale v padesátých letech přešel na ekonomická studia do Moskvy, odkud se vrátil do Prahy. Tam přivedl i svou ženu Žeňu a oba přednášeli na Vysoké škole zemědělské v Praze, kde si postavili byt. Tam se také uchýlila jeho matka. Závěr svého života však prožívala u své dcery Alžběty v Hroznové Lhotě a pak ve Strážnici. Pohřbena je na vnorovském hřbitově. Dům prodali v padesátých letech vnorovskému občanu Martinu Bartoškovi, který provedl částečnou přestavbu obývacího traktu. V domě totiž byla oddělená část, v níž bydlívaly v nájmu učitelky sousední školy. Po smrti Martina Bartoška (přezdívkou Prach) koupilo dům vedení vnorovské obce. Poté obec zastavěla volnou prostoru mezi domem a školou a zbudovala zde síň Marie Kudeříkové, v níž byly soustředěny památky na hrdinku domácího odboje. Stalo se při slavnostním shromáždění v roce 1978. Před školou odhalil komunistický režim památník a zároveň byla otevřena síň. Maruščinu oběť připomíná také pamětní deska na čelní stěně Kudeříkova domu. Boj Marie Kudeříkové chápala vnorovská veřejnost různě. Jedni uznávali její postoje, statečnost i názor, jiní nevěřili v její komunismus. Po revoluci v listopadu 1989 se přestalo o Marii Kudeříkové mluvit. Kudeříkův dům slouží školní družině, ze síně se stala školní jídelna. O památník Kudeříkové pečuje obecní úřad a škola.
Kudeříkova rodina vlastnila Maruščiny dopisy z vězení. Dopisy se dostaly k rodičům různými cestami. Marie Kudeříková je napsala v době od 7. prosince 1942 do 26. března 1943 v cele kandidátů smrti v ženské věznici ve Vratislavi (tehdejší Breslau, dnešní polská Wróclav). Zůstávají svědectvím a výrazem vnitřního zápasu čistého a statečného mladého člověka v boji proti zločinnému lidskému řádu. Literární nadání pisatelky zvyšuje jejich účinnost. Ve chvílích očekávání smrti píše o životě. O svém dětství, rodičích a přátelích, o rodných Vnorovech a o Slovácku, o chlapci, kterého milovala, o kamarádkách, s nimiž se setkala až ve vězení. V cele kandidátů smrti č. 62 očekávala osudný den popravy v pátek. Její život se zúžil do čtyř stěn, její budoucnost do několika měsíců, týdnů, dní, ale z dopisů nevyznívá aní náznak hrůzy, bolestí a muk. Pro své nepřátele má jen pohrdání. Zlomky života jsou zpovědí dvaadvacetileté dívky i odkazem tehdejší mladé generace v zápase s lidským zlem. Dopisy přesáhly rámec vesnického i národního žití. O Maruščině statečnosti podává nejprůkaznější svědectví její poslední dopis, který napsala několik málo chvil před svou popravou 26. března 1943:
"Drazí moji rodiče, moje milovaná matičko, tatíčku! Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší!
Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Dnes, 26. III. 1943, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení 22. roku svého života, vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou..."
První část posledního dopisu pisatelky podepsala. Pak dostala povolení napsat několik slov: "Co zbývá říci, milovaní? Co Vám mohu o sobě více vyprávět? Znáte mě, vždyť jsem a zůstávám Vaší dcerou, Vaší krví. Zbořili jsme zeď, která se mezi nás postavila, a stojíme tváří v tvář, ruku v ruce, srdce v srdci..."
.......
"Pan farář se přišel ještě podívat. Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou.
Vaše milující dcera Marie Kudeříková."
Pozdrav všem. Odpuštění. Dík. Lásku. Jsem s Vámi. Vám poděkování a lásku Vám!
Odcházím beze strachu!
Vlasy jsem sama vázala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení. Budou přibaleny k mým věcem, o které požádejte!"