Jeho původní příjmení znělo Kramarics. Jméno si dal Julius Kramarič opravit ve vnorovské obecní matrice v roce 1947, kdy se houfně počešťovala cizí příjmení.
Julius Kramarič se narodil 23. prosince 1918 ve Vnorovech (dům č. 75, Kráčalova ulice u Trojice). Menší stavení s malým dvorem a s malou stolařskou dílnou náleželo tehdy domkáři Františku Bayerovi. Otcem narozeného Julia, jak udává vnorovská matrika, byl stavební technik z Vídně, toho času ve Vnorovech u Bayerů. Jmenoval se Julius Kramarics a pocházel z bohaté vídeňské rodiny. Tehdejší matrikář připsal v zápisu poznámku, že dědeček nejmladšího Julia byl slavným vídeňským spisovatelem. Matkou Julia Kramariče se stala sestra uvedeného vnorovského domkáře Františka Bayera Pavla, která podle pověsti sloužila na veselském zámku u hraběte Chorinského a tam se při slavnosti seznámila s důstojníkem rakousko-uherské armády Juliem Kramaricsem. A ten dal novorozenému jméno. Brzy po porodu se matka se synem odstěhovala do slovenských Kútů. Také Bayerova rodina odešla ze Vnorov. Až v letech před druhou světovou válkou se objevil na strážnickém gymnáziu student Julius Kramarič. Byl o dva tři roky starší než jeho spolužáci ve třídě. Patřil k vynikajícím žákům a po úrazu kulhal. Zamiloval se do své o tři léta mladší spolužačky Marie Kudeříkové ze Vnorov. Studentskou dvojici potkávala veřejnost ve Strážnici i ve Vnorovech. Starší Julek, jak mu tehdy říkali, ovlivnil Maruščin světový názor a Maruška přijala komunismus za své osobní přesvědčení, i když byla vychována v katolické víře. Její rodiče nepřáli její známosti, ale matka po čase ustoupila s výhradami, zatímco otec se nesmířil. V roce 1940 oba mladí maturovali na strážnickém gymnáziu. České vysoké školy však německé úřady zavřely, a tak bylo třeba najít jiné studium nebo zaměstnání. Julius Kramarič se na Slovensko nevrátil. Maruška mu zajistila ubytování u svého strýce Josefa Kubíka ve Vnorovech. Od Kubíčků, jak se všeobecně říkalo, se na krátký čas přestěhoval Kramarič hned naproti k Řičicům, kde měl jeho majitel Josef Řičica obuvnickou dílnu, v níž se scházeli sousedé k politickým debatám. Josef Řičica pocházel z Veselí nad Moravou a hlásil se k socialismu. Také se za německé okupace zapojil do ilegálního odboje, byl německým gestapem zatčen a z koncentračního tábora v Německu se už nevrátil. Julius Kramarič zatím pracoval u stavebních firem v okolí Vnorov. V té době došlo k bolestnému rozchodu Marie Kudeříkové s Julkem. Marie Kudeříková se k němu vrátila ve svém vězeňském dopise ze dne 8. 12. 1942 po svém rozsudku smrti ve Vratislavi. (Wróclav):
"Velmi často mě pronásleduje ve snu Julek. Já se s ním přece úplně vyrovnala. Jsem mu vděčna za nesmírně mnoho. Položil základy celé mé další praxe. A pomáhal bojovat s vlastní duší i okolím. Nejenom to, ale i celé jeho prostředí. Nedovedl mě však udržet těmi ideami, kterými mě získal. Já jsem na něm visela celým citem první lásky, probuzeným ženstvím, obdivem, vděčností a zvykem. Nikdy jsem nevěřila, že bych dovedla tento tak silný komplex citů zlomit. A přece se to stalo... Nejednal podle svých zásad a já úpěla pod tímto rozporem... Já mu odpustila a děkuji i za tento boj! O to jsem byla pevnější, silnější a důkladnější..."
Po svém rozchodu s Marií Kudeříkovou opustil Julius Kramarič Vnorovy a našel si práci v nacistickém Německu, odkud se vrátil na jaře roku 1945. Vrátil se i do osvobozených Vnorov a byl jedním ze čtyř řečníků na velikém shromáždění vnorovských občanů 1. května 1945 na Kopanicích před kostelem. Vnorovjané oslavovali osvobození své obce a na společném setkání promluvil Josef Kudeřík jako předseda revolučního národního výboru ve Vnorovech, dále Štěpán Tomek, ředitel školy, Rudolf Benedík za místní komunisty a také Julek Kramarič. Všichni slibovali lepší život v osvobozeném Československu. Do Vnorov se Kramarič vracel jen na krátké návštěvy, Kudeříkovi se odstěhovali do Prahy.
Julius Kramarič začal po druhé světové válce studovat na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, ale brzy přestoupil na právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze a v krátkém čase ji dokončil. Otevřeně se přihlásil do komunistické strany a stal se zaměstnancem ministerstva zahraničí Československa. Působil řadu let na československém velvyslanectví ve Vídni, pak v Sofii a nakonec v Londýně, odkud byl v roce 1969 odvolán a za své postoje v tehdejší komunistické straně vyloučen. Tím skončila jeho diplomatická kariéra. Vrátil se do Prahy a zaměstnání našel v hotelovém zařízení. Oženil se s bulharskou státní příslušnicí, měli jednoho syna (JUDr. Julius Kramarič). Zemřel v Praze. S paní Františkou Kudeříkovou se usmířil a setkávali se v Praze, kde Maruščina matka žila u svého syna Josefa.
Julius Kramarič pocházel ze Vnorov, ty ho poznamenaly a on také zasáhl do jejich dějin. Šlo o nadaného jedince slovenského a rakouského původu a o vynikajícího řečníka, jehož život provázely převratné a dobrodružné události. Za pobytu na velvyslanectví v bulharské Sofii vydal dobrou cestopisnou knihu Cestujeme do Bulharska. Své literární nadání neuplatnil. Svým spolužákům ze strážnického gymnázia sliboval vydání životopisného románu o Marušce Kudeříkové, ale zůstalo jen u slibu a románového torza. Vlastním nákladem vydal sbírku milostných a reflexivních veršů s názvem Loučení se smutkem (1945).
