Zýbal František

Ve Vnorovech žily donedávna dva rody Zíbalů. Jeden rod se píše s měkkým í a jeho rodiny pocházely ze sedláckého řádku v Dědině (nyní Hlavní), druhý rod, méně početnější se psával s tvrdým ý, což zavinil některý z duchovních správců vnorovské farnosti chybným zápisem do matriky. K druhému rodu náležel P. František Zýbal, kněz a slovácký spisovatel.

František Zýbal se narodil 20. března 1891 jako druhorozený syn poměrně chudého domkáře Josefa Zýbala v malém doškovém domku č. 12 na ostrém svahu Kostelní uličky pod kostelem nebo pod bývalou vnorovskou tvrzí. Do skupiny domkářů patřívali majitelé domků s trochou polností, které nestačily uživit početné rodiny, a proto podělkovali u větších čtvrtláníků (21 měřic) nebo u místních sedláků neboli pololáníků (42 měřic). Práci na panském nahradil "tovarych" v sousedním Rakousku, kam v závěru 19. století jezdívali Vnorovjané na sezónní zemědělské práce, zejména na kultivaci a sklizeň cukrovky. Na tovarych jezdívali i členové Zýbalovy rodiny, zejména v době, kdy spláceli dluh po koupi většího domu č. 429 v ulici zvané v té době Kampiónka naproti vnorovského kostela.

Domkář Josef Zýbal měl čtyři děti: Jana, Františka, Annu a Anastázii. Do literárního dění zasáhl druhorozený František jako spisovatel i básník a nejmladší dcera Anastázie jako chůva malého Jana Skácela, budoucího básníka, a to v sousedním stavení, v němž v nájmu bydlela mladá rodina Emila Skácela. Dům totiž patřil do třicátých let veselému hospodáři Antonínu Ondrovčíkovi, který se stal předobrazem strýčka Plevy ze Zýbalových humorných povídek. Rodina učitele Emila Skácela bydlela v malém přístěnku v letech 1922 - 27, tedy před svým odchodem do Poštorné.

Neradostnou situaci u Zýbalů ještě zkomplikovala předčasná smrt matky (1909). Otec Josef Zýbal zůstal se čtyřmi nezaopatřenými dětmi, z nichž syn František studoval už na strážnickém gymnáziu. Ten si na tyto těžké časy zavzpomínal po letech v krátkém článku publikovaném v olomouckých novinách Našinec 4. října 1932:

"Bylo po pohřbu, kdy čtyři nedospělé děti s otcem zaplakaly, kam jim spustili matku. Potom se vrátili do života. Byl těžký. Otec pracoval sám do úpadu. Pomáhal jsem, pokud jsem mohl po škole, ale moje síly nestačily. Otec dělal všecko. Vařil, pracoval na svém i na cizím, aby majetek uhájil. Pomáhal jsem, studoval jsem dlouho do noci, ráno časně vstával a nevyspalý odcházel do školy. My děti jsme cítily, co jej tíží, ale nemohly jsme pomoci. Ani jsme se k němu netlačily a netulily, zdál se drsný, nepřístupný a v sebe uzavřený. Ale to bylo jenom zdání, teď vím, že čekal na naše vlídná, uklidňující dětská slova, na naše objetí. Chudí lidé cítí živě bolest i radost, ale neprojevují je nápadně, protože jejich život je tvrdý a vážný. Otec v noci dlouho neusínal, obracel se na loži z boku na bok, někdy vstal a vyšel na dvůr, nebo stával zamyšlený u okna..."

Syna Františka poslal otec po přímluvě učitele i faráře na studium do Strážnice na tamní gymnázium. Vyučovací látka mu nečinila potíže, i když musel pravidelně pomáhat na poli i při domácím "poklidu dobytka." Čas na studium mu spíše ubíral veliký zájem o místní historii, národopis i lidovou píseň. Už jako kvintán posílal do novin a časopisů své první básně i studie. Studium na strážnickém gymnáziu zakončil v roce 1911 maturitou a s otcovým souhlasem se přihlásil do kněžského semináře v Olomouci. Tehdejší vesnická atmosféra mu příliš nepřála, pocházel přece jen z chudšího prostředí, jak si později stěžoval. Za bohosloveckých studií pokračoval v publikování svých literárních příspěvků do různých časopisů, ale pod krycími jmény, protože bohoslovci publikovat nemohli.

Na kněze byl vysvěcen v Olomouci ve druhém válečném roce 5. července 1915 a válečná atmosféra se pak promítla i na jeho primici ve Vnorovech.

Ještě v roce 1915 nastoupil na své první kněžské působiště v horské vesničce Jedlí, vzdálené dvě hodiny pěší chůze od města Zábřehu. Mladý kaplan se snažil horlivě sloužit Bohu i věřícím, ale nezapomněl ani na své literární nadání. Pobyt v Jedlí byl plodný (1915 - 20). Vydal své první literární práce, a to sbírku humorných povídek Kde réva zraje a kde se zpívá i básnickou prvotinu Pěl ptáček. Pak se střídaly fary v Uherském Ostrohu (1920 - 22), v Mostkovicích na Prostějovsku, v Lidečku a ve Valašské Bystřici. Pak následovaly delší pobyty ve Slezsku. Katechetou na měšťanské škole se stal v Hnojníku u Českého Těšína a pak ve Třinci. Aktivně se zapojil do činnosti tamních vlasteneckých organizací. Kázal česky, polsky i německy. Na čas ho z usilovné práce vyřadila nemoc. Ze slezské oblasti musel odejít po osudových událostech roku 1938. Posledním působištěm se stal Místek. Choroby (ledviny a cukrovka) sílily. Po vyšetřování německým gestapem postihla Františka Zýbala mrtvice a večer téhož dne 6. dubna 1940 skonal ve frýdecké nemocnici. Po smutečním rozloučení v Místku byl kněz a spisovatel převezen do rodných Vnorov a jeho slavný pohřeb se konal za veliké účasti rodáků i hostí 10. dubna 1940. Jeho hrob najde návštěvník hned u hlavní brány vnorovského hřbitova.

Vnorovy se rozloučily se svým rodákem, knězem i literárním umělcem. Občané znají jeho práce, rádi se usmějí při vzpomínce na strýčka Plevu. Jeho památku připomínají občasné kulturní večery věnované jeho dílu. Za druhé světové války sehráli mladí jeho jednoaktovou hru s názvem Pudmistr Měřica úřadujú. Hra zůstala v rukopisu.

Vnorovská obec odhalila v roce 1999 pamětní desku na budově školy. Deska připomíná jeho literární slávu a je zároveň díkem a vzpomínku. Stalo se tak při oslavě 750. výročí první písemné zprávy o Vnorovech (1249). Zýbalův rodný domek ještě stojí v Kostelní ulici. Dům č. 429, který Zýbalovi koupili, přestavil jejich synovec Antonín Sokol, jehož otec Jaroslav Sokol pocházel ze Slovenska a byl manželem Anastázie Zýbalové. Ta odpočívá v básníkově hrobě.

Zýbalovo umělecké nadání mělo další podporu a živnou půdu v rodinné výchově. Rozjímavý otec vycházel ve svých názorech z bible a matka si přinesla z domu lásku ke knihám, v té době ke kalendářům a knihám náboženským. Na mladého chlapce působila nepsaná lidová tradice v podobě vyprávěných pohádek, pověstí, říkanek a lidové písně. Vrozené nadání rozvíjelo další studium na gymnáziu. Už jako jeho starší student začal zasílat do novin a časopisů své básně, historické i národopisné studie pod různými pseudonymy, např. Jurka Slovák, St. Gabriel. Zpočátku ho více lákala poezie, ve které ale nedosáhl větších úspěchů. Avšak i za ni - za básně např.: Slovácko, Slovácká idylka, Doma i Domů Zýbalovi patří ze vnorovské strany veliký dík.

Ukázalo se, že mu lépe vyhovuje povídka naplněná lidovým humorem. Někteří ho naváděli na román o strýčku Plevovi, ale Zýbal zůstal u humoresky s námětem ze svého rodného prostředí. Přípravným obdobím mu byla léta středoškolského studia na gymnáziu a pak na bohosloví v Olomouci. Jeho hlavní literární tvorba spadá do období výkonu kněžského povolání (1915 - 1940)

Literární odkaz slováckého autora není příliš obsáhlý: dvě básnické sbírky a čtyři knihy humorných povídek, k nimž přidal po Zýbalově smrti pátou knihu s názvem Jdu na Slovácko krásné prof. Oldřich Svozil. Ostatní zůstalo v rukopisu a nenašlo pořadatele. Vydané povídky mají řadu lidových hrdinů, vrcholí pověstným strýčkem Plevou, o němž se vyjádřil sám autor: "Pleva je jméno vymyšlené, není to jedna osoba, ale několik slováckých strýců pod společným jménem..." Vnorovská veřejnost viděla v Plevovi Zýbalova rozšafného souseda Antonína Ondrovčíka, jehož příbuzní se dodnes zlobí za tuto přezdívku. Vnorovský rodák P. Jan Kočiš napsal v roce 1941 profesoru Oldřichu Svozilovi: "Duše strýčka Plevy je duší Zýbalova tatíčka, ale tělo strýčka Plevy jsou starý Antonín Ondrovčík..."

Dílem Františka Zýbala se zabývala řada významných literárních badatelů, z nichž hlavní místo zaujímá ostravský Oldřich Svozil. Kladně je hodnotil brněnský univerzitní profesor dr. Alois Gregor. Optimisticky posoudil Zýbalův odkaz ředitel strážnického gymnázia dr. Ferdinand Žůrek. Samostatnou studii o slováckém spisovateli vydal šéfredaktor Lidové demokracie dr. Lubomír Kuchař. Poslední hodnotící studii napsal v roce 1995 Stanislav Batůšek s názvem František Zýbal.

Přehled vydané tvorby Františka Zýbala

Poezie:

Básnické nadání dokázal autor dvěma básnickými sbírkami: Pěl ptáček (1920) a Písně a balady (1922). Básnická prvotina Pěl ptáček má dvě části. První s názvem Hospodin je můj pastýř oslavuje církev. Čtenáře zaujme už vstupní báseň Modlitba za rodnou zem. Ve verších je cítit vliv starších českých básníků (Vrchlický, Sládek). Druhou část sbírky pojmenoval autor Návrat a má 33 básní. Básník se vrací do rodného kraje, vzpomíná na své mládí. Napodobuje lidovou píseň, jindy zaznívají vlivy básnických vzorů z českého písemnictví (Erben, Hálek, Neruda, Křička). Připomeňme básně Slovácko, Blatnické víno, Slovácká idyla, Doma i Domů.
Druhou básnickou knížku s názvem Písně a balady vydal Zýbal vlastním nákladem v Uherském Hradišti. Vyšla ve špatné typografické úpravě a ani básnicky nedosáhla úrovně prvotiny.

Próza:

Knihy humorných povídek mají společné místo děje, a to v rodných Vnorovech. Čtenáře potěší humorem a ani použitý moravsko-slovenský dialekt čtenáři nevadí. Povídkové soubory mají vzestupnou tendenci a vrcholí v knize Strýček Pleva. Každá kniha se dočkala několika vydání.

1. Prvotinou byla knížka Kde réva zraje a kde se zpívá. První vydání vyšlo 1910 v olomouckém nakladatelství. Druhé vydání převzalo pražské nakladatelství Vyšehrad v roce 1944. Úvodní stať nazval autor Úvodem a po ní následují dvě složky povídek s názvem Povídky a humoresky, druhá pak Pohádky a pověsti. V obou složkách se nabízí čtenáři 15 veselých povídek.

2. V roce 1923 vyšlo v Brně první vydání knihy povídek Malovaná mládež. 18 samostatných a veselých črt netvoří souvislý děj. František Zýbal vzpomíná na slunné dny svého dětství a mládí. Čtenář prožívá Velikonoce i šlahačku, jaro i léto s poutěmi, podzim s hledáním ovoce, s pasením dobytka, zimu s radostmi dětí i těžkostmi dospělých, příhody z kostela i první kroky k muzice.

3. Už v roce 1926 vyšlo v Brně nákladem Ilustrovaných Listů první vydání druhé knihy povídek s názvem Slovácké povídky a humoresky. Druhé vydání připravilo pražské nakladatelství Lidová demokracie v mnohem větším nákladu. Dvaadvacet veselých povídkových obrázků zachycuje příhody zajímavých lidiček, jejich radosti i starosti, zvyky i zlozvyky, jejich škorpení i darebnosti. Humoresky i vážnější povídky zůstávají dokumentem své doby.

4. Za vrchol Zýbalova díla se považuje kniha Strýček Pleva. Vyšla před autorovou smrtí a měla třináct povídek s hlavním hrdinou Strýčkem Plevou. První vydání vyšlo roku 1940 v Olomouci, další už vydával pražský Vyšehrad. Jde o povídky humoristického zabarvení. Strýčkovým pomocníkem je Janek Horyna, v němž je třeba hledat samého autora, který si zvolil jméno svého staršího bratra Janka. Už názvy jednotlivých povídek naznačují veselý obsah:

• Strýček mají svátek
• Sběratel
• Jak se Janek pomstil
• Nové mraky na nebi přátelství
• Dva obrázky
• Vysoká politika v hospodě
• Jak jeli strýček Pleva s Jankem pro seno
• Dobří kamarádi
• Sám doma
• Ztratila se slivovice
• Jak se Janek se strýčkem hlídali
• Zápas s obecní rukou
• Poslední shledání

5. Knihu Jdu na Slovácko krásné vydal v roce 1959 v nakladatelství Lidová demokracie v Praze prof. Oldřich Svozil. Vybral podle sebe osmnáct nejlepších a nejprůkaznějších povídek pro vzpomínku a také na oslavu svého autora, s nímž spolupracoval několik desítek let.

Domů

Hůl v ruce, tašku cestovní,
plášť šedý s ramen splývá,
tak vypraven jsem na cestu;
slyš! ranný kohout zpívá!

Zamykám dveře, odcházím,
než slunko vyjde jasné,
daleko budu, přátelé,
jdu na Slovácko krásné.

Tam zrozen jsem, tam otec můj
pečlivý hospodaří,
tam píseň plesná hlaholí
a slunko víno vaří.

Též matičku mám předrahou,
však hrob ji kryje smutný,
jdu na hrob k ní se pomodlit
a vyplakat se - smutný.

Jak vlaštovice vrací se
k dálnému hnízdu svému,
bych zapomněl, čím ublížil
svět srdci ubohému.

Nuž, s Bohem buďte, přátelé,
již ranný kohout zpívá,
červánek rdí se na horách
a na cestu mně kývá!

Pěl ptáček (1920)

Slovácku

Kam oko rozhlédne se
nalevo, napravo,
Slovácko krásné leží,
Tvá perla, Moravo!

Můj rodný kraji drahý,
dívčino čarovná,
zdaž by tě nemiloval,
kdo tvoji duši zná!

Jsi plný kouzla, jasu,
sám Bůh tě maloval
a radost, lásku písně
v upřímné srdce dal.

Ó, zachovej tu něhu
a cudnost panenskou,
jdi ruka v ruce k slávě
se sestrou slovenskou!

A nevěř lichotníku,
když zmámit by tě chtěl,
ať hrdá věrnost září
se synů tvojich čel!

Chraň mohutnou svou paží
praotců slavný hrad,
svou chloubu, svoje srdce,
posvátný Velehrad!

Ať sladké písně znějí
po polích, vískách tvých
a réva jará zraje
v paprscích palčivých.

I zvedám číši tobě,
Slovácko, ke zdaru
a zdravím Tebe vřele
i celou Moravu.

Pěl ptáček (1920)

Buchlov

Tak mlčenlivý, zadumaný
se díváš v jiný svět,
pod tebou rolník oře, zpívá,
nad tebou mračen let.

Třesk mečů dávno v zdech tvých zmlkl,
loveckých družin hlas
pryč hodokvasy, panská sláva,
dál, dále plyne čas.

A ryje vrásky vytrvale
do hradeb, věží tvých,
jak větry přes ně v dálku táhnou,
tlumený slyšet smích.

Jen stíny časů uplynulých
tam v lesích bloudí kol,
za noci v bouři teskně pláčí
a žalují svůj bol.

Co tam, to tam, již nevrátí se,
to stará pravda jest,
rytíři, páni v hrobech spějí
i jejich hříchy, čest.

Nad nimi oráč kráčí v snění
a kypí práce ruch
a v zápolení práce hledá
čest, slávu lidský duch.

Tak mlčenlivý, zadumaný
dnes patříš v jiný svět.
v to naše krásné Slovácko...
ať zkvétá na sta let!

Písně a balady (1923)